Dobrý den,
mojí dceři bude 22let a byl jí přiznán invalidní důchod 3. stupně ve výši 3110,-Kč, což je nejnižší možný důchod u nás a je shodný pro všechny tři stupně, což už je samo o sobě nesmyslné.
Dcera má paranoidní schizofrenii. Toto onemocnění se bohužel začíná projevovat v mladém věku. Je tedy zcela nemožné, aby mohla zdárně pracovat nebo podnikat – výpočet se odvíjí od doby pojištění a výše příjmů.
Brzký příchod tohoto onemocnění znemožňuje všem postiženým získat alespoň průměrný invalidní důchod, ze kterého by bylo možné přežít. Samozřejmě mohu za dceru nebo s ní vyřídit sociální dávky apod., ale o ty se musí často opětovně žádat a vše dokazovat a dokladovat - toho dcera není sama schopná a já tu nebudu věčně. Také mohu dceru zbavit nebo dnes již omezit svéprávnost, ale jen na určitou dobu. Stále to opakovat, chodit k soudům je pro moji dceru velmi stresující a každý takový stres výrazně zhoršuje zdravotní stav. Při schyzofrenii se po každém zhoršení stavu nenávratně poškozuje mozek a pacient se tak vlastně ničí a neustále zhoršuje.
Většina schizofreniků si svou nemoc neuvědomuje, nevidí chyby, které dělá a vůbec si nepřipouští problémy, které svým chováním způsobuje sobě i okolí. Cítí se zdráva a své nezdary připisuje okolí. Neschopnost pracovat a plnit sebenepatrnější úkoly si nikdy nepřizná. Nerozlišuje co je důležité a úřední šimel je úplně mimo jejich možnost pochopení. Úřední a osobní dokumenty pro ně nemají žádnou důležitost a jejich uchovávání jim nic neříká.
Připadá mi tedy zcela zcestné, že se pro výpočet invalidních důchodů nezohledňuje, o jakou nemoc se jedná.
Je pro mě diskriminující, že duševně nemocný, který onemocněl dříve, než mohl začít pracovat a platit pojištění má stejný důchod 3. stupně jako jiný invalida 1. stupně, který pravděpodobně může vykonávat nějakou, ač třeba méně náročnou práci.
Ráda bych tedy právní cestou zažádala o přidělení vyššího – alespoň průměrného invalidního důchodu 3. stupně pro moji dceru, aby měla nějaký základní příjem, za kterého se dá přežít.
Nechci hrát nikomu na city, ale je jasné, že pro rodinu a nejbližší je tato diagnóza u mladého člověka velkou tragédií a žádné peníze na světě nemohou tuto bolest vyléčit, ale mohou alespoň zaplatit základní potřeby.
Moje dcera složila státní maturitu, navštěvovala gymnázium a chtěla dále studovat, v čemž ji zabránil nástup nemoci. Rozhodně chtěla být státu užitečná a prožít normální život se vším co k tomu patří. Nevím, jaký bude další průběh onemocnění mé dcery, ale bojím se dnů, kdy jí již nebudu moci pomáhat a chránit ji.
Děkuji předem za odpověď.
S pozdravem
zobrazit odpověď na tuto otázku
Simina 16.10.2014