Souhlas s péčí u dítěte

 

Ano. V současné době platí, že i nezletilý pacient mohl rozhodovat o svém zdravotním stavu, a jediným omezením mu je volní a rozumová vyspělost. Nezletilý pacient tak může souhlasit s těmi zákroky, kterým je při své rozumové vyspělosti schopen porozumět, a u kterých chápe jejich možné následky.

 

Ne, zákon o zdravotních službách o této nutnosti nehovoří. K provedení lékařského zákroku u dítěte, tak postačí souhlas pouze jednoho z rodičů.

 

I nezletilý či dítě má právo získat informace o svém zdravotním stavu a o poskytované léčbě. Tyto informace však musí být poskytovány způsobem, kterým je nezletilý schopen porozumět. Je-li nezletilý pacient dostatečně rozumově vyspělý, může jeho názor býti brán jak závazný informovaný souhlas. či nesouhlas.

 

Lékař nemusí respektovat názor zákonných zástupců pouze v případě, kdy rodiče odmítají provedení zákroku, který je bezodkladně nutno provést pro záchranu života či zdraví dítěte. Soudy se zabývaly například případem Svědků Jehovových, kteří odmítali dát souhlas s krevní transfuzí dítěte, přestože si lékaři byli jisti, že bez této léčby dítě zemře. Zde soudy rozhodly dokonce o omezení rodičovských práv. Toto omezení i provedení zákroku přes nesouhlas rodičů následně posvětil i Ústavní soud. Pokud se tedy jedná o přímé ohrožení života dítěte, není nutno nesouhlas rodiče či jiného zákonného zástupce respektovat, na což pamatuje i zákonná úprava.

Pokud však rodič odmítá dát souhlas k zákroku, který není zcela neodkladný, musí lékař toto odmítnutí respektovat, popřípadě, pokud je přesvědčen,  že zdraví dítěte bude ohroženo, může informovat orgán sociálně právní ochrany dítěte („sociálku“).

 

Oprávnění dát souhlas se zdravotnickým zákrokem nemohou rodiče převést na třetí osobu. Své dítě mohou například na prázdniny svěřit někomu dalšímu (komu tak přenechají dočasně výkon osobní péče), a pokud dojde k situaci, kdy bude potřeba dítě ošetřit v nemocnici, bude souhlas prarodiče nebo jiné osoby, která není zákonným zástupcem, právně neúčinný. Nejjednodušší je zpravidla kontaktovat rodiče alespoň telefonicky, a to zejména u méně závažných zákroků. Pokud jde o neplánovanou návštěvu nemocnice (např. večer si dítě zlomí u táborového ohně nohu) a lékař přes veškeré úsilí není schopen souhlas rodiče získat, mohou zdravotníci postupovat i bez souhlasu rodiče. Ovšem pouze v případě, že se jedná o nezbytný léčebný zákrok, který nesnese odkladu.

 

Může nastat situace, kdy je sice podle názoru lékaře nutné provést zákrok zachraňující život či zdraví dítěte, avšak nejedná se o neodkladný zákrok. Zákrok je tedy možné odložit alespoň o 24 hodin nebo o týdny či měsíce. V takovém případě není oprávněn zákrok provést bez svolení rodičů, i když se domnívá, že provedení zákroku je v nejlepším zájmu dítěte.

V situaci, kdy je možné potřebný zákrok odložit alespoň o 24 hodin, by měl lékař využít možnosti obrátit se na orgán sociálně-právní ochrany dětí. Ten se může pokusit s rodiči jednat, případně i podat návrh na předběžné opatření k soudu, aby tak bylo umožněno zákrok provést. Orgán sociálně-právní ochrany dětí sice žádosti lékaře vyhovět nemusí, v drtivé většině případů se však na soud obrátí. V řadě případů se ale zdravotník musí smířit s tím, že je to především rodič, kdo určuje, co je v nejlepším zájmu dítěte.

 

Někdy může dojít k názorové neshodě mezi lékařem a rodiči o tom, jaký postup je v nejlepším zájmu dítěte. Lékaři často argumentují čistě medicínskými názory, které ztotožňují se zájmem dítěte. Rodiče naopak vycházejí i z dalších okolností, jako jsou sociální a etické zájmy, rodičovská intuice, znalosti poměrů svého dítěte, celková kvalita života dítěte.

Otázkou tedy zůstává jednak, kdo je oprávněn posuzovat nejlepší zájem dítěte a závazně o něm rozhodovat a podle jakých kritérií by měl být nejlepší zájem hodnocen. Je pravděpodobné, že nejlepší zájem dítěte je schopen nejlépe zhodnotit ten, kdo je nezletilému nejblíže, tedy rodič. Tomu odpovídá také české rodinné právo, které ponechává rozhodování o takových otázkách rodičům. Lékař může sám zakročit, pouze pokud je bezprostředně ohrožen život nebo zdraví dítěte. Co může lékař v tomto případě dělat se dočtete zde.

 

V případě, že jsou oba rodiče přítomní a dosažitelní, ale jeden z nich se zákrokem souhlasí a druhý nikoliv, je nutné situaci posuzovat podle dalších okolností, jako je povaha a naléhavost zákroku. Pokud se rodiče nemohou dohodnout, může se lékař poté, co využije možnosti komunikace s oběma rodiči, obrátit na orgán sociálně-právní ochrany dětí. Tento orgán by měl věc projednat v zájmu dítěte a případně podat návrh na soud, který nezletilému pacientovi ustanoví opatrovníka. Tento opatrovník by tam měl rozhodnout o dalším postupu v zájmu pacienta.

Jedná-li se o neodkladný zákrok směřující k záchraně života či zdraví nezletilého pacienta, je lékař rovněž oprávněn jednat i bez souhlasu jednoho z rodičů.

 

Jelikož je možnost udělit souhlas s předepsáním antikoncepce vázána na volní a rozumovou vyspělost dané dívky, může i nezletilá zpravidla souhlasit s touto medikací. Na druhou stranu zákon o zdravotních službách umožňuje lékaři, aby následně informoval rodiče o zdravotních službách, které jsou nezletilému pacientovi poskytovány. Lékař zde nemá povinnost, nýbrž jen možnost tyto informace poskytnout.

Problematiku umělého přerušení těhotenství upravují zvláštní předpisy. Umělé přerušení těhotenství je možno provést na žádost ženy do dvanácti týdnů a umělé přerušení těhotenství ze zdravotních důvodů do čtyřiadvaceti týdnů od početí. Zákon o umělém přerušení těhotenství váže tento zdravotnický výkon na poskytnutí informovaného souhlasu, o jehož podmínkách bylo již hovořeno výše a v sekci Souhlas pacienta. Navíc tento zákon výslovně stanovuje, že u dívek mladších 16 let je potřeba, aby s přerušením těhotenství souhlasil rodič. Dívky od 16 do 18 let mohou podstoupit přerušení samostatně, avšak rodič o něm bude ex post informován.

 

Zásahy do rodičovské zodpovědnosti jsou možné jen tehdy, pokud

• rodiče nevykonávají řádně své povinnosti plynoucí z rodičovské zodpovědnosti
• a zároveň to vyžaduje zájem dítěte
• nebo v případě, že rodiče zneužívají nebo závažným způsobem zanedbávají svou rodičovskou zodpovědnost.

Z toho vyplývá, že pokud se nejedná o stav krajní nouze, není možné, aby o dítěti rozhodoval někdo jiný než rodič jen z toho důvodu, že rodiče zastávají jiný názor než lékař. A to ani tehdy, pokud rodiče odmítají udělit k zákroku svolení.

V ČR nejsou tyto otázky dosud judikaturou jednoznačně řešeny, ale stát by měl zasahovat do záležitostí péče rodičů o jejich děti jen zřídka a hlavní slovo v otázkách péče o dítě by měl přirozeně přenechávat rodičům. Zásahy státu jsou přijatelné pouze v případě, kdy principy ochrany života a zdraví dítěte jsou neslučitelné s názory rodičů.

Časti ani názory odborníků nejsou jednotné. Proto by měla být tendence ponechat rozhodování na rodičích, kteří nejlépe dokážou pečovat potřeby dítěte v souladu s jeho nejlepším zájmem. To je obzvlášť patrné u komplikované a dlouhodobé léčby, se kterou jsou spojena mnohá rizika, stres a nepohodlí.

 

Odpovědnost lékaře v takovém případě končí v okamžiku, kdy rodič učiní kvalifikované rozhodnutí. Pokud jde o odmítání určité léčby, musí jej rodič lékaři stvrdit písemně tzv. reversem. Pokud má lékař podložené obavy z toho, že je například lehkovážností rodičů ohrožen život dítěte, zprostí se odpovědnosti tím, že informuje orgán sociálně-právní ochrany dětí o tom, že podle jeho názoru rodiče neplní svou povinnost řádně o dítě pečovat. Lékař by měl vždy poskytnout orgánu sociálně právní ochrany dětí i soudu čistě objektivní a nezaujaté informace svědčící pro i proti navrhovanému zákroku, přestože on je subjektivně přesvědčen o správnosti jedné z těchto variant.