Důstojné umírání

 

Jedná se o péči o nevyléčitelně nemocné v pokročilém nebo konečném stádiu nemoci, tedy péče o umírající pacienty. Na stránkách umírání.cz je tato péče dále popsána jako komplexní, aktivní a na kvalitu života orientovaná péče, jejímž cílem je zmírnit bolest a další tělesná a duševní strádání, zachovat pacientovu důstojnost a poskytnout podporu jeho blízkým. Světová zdravotnická organizace (WHO) paliativní péči definuje jako přístup, který zlepšuje kvalitu života pacientů a jejich rodin čelících problémům spojeným s život ohrožující nemocí. Činí tak prostřednictvím prevence a zmírnění bolesti za pomoci brzkého rozpoznání a řádného zhodnocení, jakož i léčby bolesti a dalších problémů fyzických, psychosociálních a duševních.

 

Zákon o veřejném zdravotním pojištění zmiňuje pouze to, že paliativní a symptomatická péče o osoby v terminálním stavu je poskytována ve speciálních lůžkových zařízeních hospicového typu. Za paliativní péči hrazenou ze zdravotního pojištění se dále považuje také péče o umírající doma nebo např. v zařízeních sociálních služeb. Péči o umírající upravuje také metodické opatření ministerstva zdravotnictví o koncepci následné lůžkové zdravotní péče. Pro zařízení, které poskytuje paliativní péči, používá běžně zavedený název – hospic. Kromě definice a cílů tohoto typu péče, stanoví také požadavky na odbornou zdravotnickou péči.

Zákon o zdravotních službách definuje paliativní péče jako druh zdravotní péče, jejímž účelem je zmírnění utrpení a zachování kvality života pacienta, který trpí nevyléčitelnou nemocí.

Vzhledem ke komplexní nedořešenosti systému péče o umírající a nedostatku hospiců poskytují péči umírajícím zatím hlavně léčebny dlouhodobě nemocných, které však pro tyto účely nejsou dostatečně personálně, ani organizačně vybaveny.

 

Ano, je to možné. Řadu informací můžete najít na stránkách sdružení Cesta domů.

 

Většina lidí skutečně umírá ve vyšším věku, umírají ale i mladí lidé. Paliativní péče je proto poskytována pro všechny věkové skupiny. Podle metodického opatření Ministerstva zdravotnictví se paliativní péče poskytuje se zaměřením na věkové skupiny: děti a dorost, dospělí, senioři.

Další mýty o umírání najdete www.umírání.cz.

 

Asi nejideálnější je, když může pacient zemřít doma, v péči svých blízkých. Pokud to není možné, dostatečně kvalitní péči poskytují hospice, jejichž počet se u nás stále zvyšuje. Některé organizace také poskytují takzvanou domácí hospicovou péči a pomáhají tak členům rodiny v péči o pacienta, který tak může dožít doma. Velké množství pacientů však stále umírá v léčebnách dlouhodobě nemocných. Možností jsou také domovy důchodců, kde však většinou nepřebývají pacienti s onemocněními náročnými na péči.

 

Každý má právo na zachování lidské důstojnosti a soukromí. To v praxi zahrnuje základní  otázky jako je zachování soukromí při léčebných úkonech, osobní hygieně a vykonávání potřeby, kdy musí být dodržována intimita. Zachování soukromí se týká i rozhovoru s lékařem či rodinnými příslušníky bez přítomnosti dalších osob, pokud si to pacient přeje. Pacient by měl mít možnost uzamknout si své věci, nosit svoje oblečení apod. Respekt k lidem by měl být projevován i při jejich oslovování a při komunikaci s nimi. Použití omezovacích prostředků (což jsou i postranice u postelí) by mělo být používáno jen v nejnutnějších a odůvodněných případech. Pacientům by naopak mělo být umožněno realizovat právo na svobodu pohybu a pracovníci by jim měli v rámci možností pomáhat například dostat se ven na čerstvý vzduch.

Pacient má právo o sobě rozhodovat, proto musí být informován o svém zdravotním stavu, onemocnění a o léčbě. Vztahují se na něj všechna práva vyplývající z informovaného souhlasu a přístupu k zdravotnické dokumentaci. Aby pacienti mohli svoje práva realizovat, musí být o nich poučeni a znát je. Zdravotnické zařízení by je mělo srozumitelně informovat, například vyvěšením na přístupném místě. Existuje nezávazný dokument Charta práv umírajících, což je doporučení Rady Evropy k péči o umírající.

 

O stavu léčeben dlouhodobě nemocných dost výstižně vypovídá zpráva veřejného ochránce práv z roku 2006. Zmiňuje se o mnoha závažných nedostatcích, jako je velký počet lůžek na jednom pokoji, nedostatek soukromí pacientů, málo prostor pro sociální a léčebné zázemí, nedostatek personálu i přílišná uniformita zařízení. Naopak výhodou je plné hrazení poměrně kvalitní péče zdravotními pojišťovnami a dostatek dobrých lékařů, často s přímým zaměřením na geriatrii.

Ve zprávě uveřejněné o rok později ombudsman pozitivně hodnotí vstřícný postoj léčeben k doporučeným zlepšením, uvádí však také, že se situace „vzhledem k problémům koncepčního rázu nezlepšuje v otázkách snížení počtu lůžek na pokojích, zvýšení počtu ošetřovatelského personálu, zajištění jistého standardu soukromí a důstojnosti při úkonech hygieny nesoběstačných pacientů a někdy i zdravotních úkonů.“