Dobrý den. Před mnoha lety jsem utrpěla zlomeninu kyčelního krčku.1/4 roku jsem ležela s extenzí, poté propuštěna domů s tím, že na zraněnou nohu nesmím stoupat. Bez jakékoli rehabilitace jsem za 3/4 roku nastoupila do práce v pekárně. Kyčel často bolela, ale dalo se to vydržet. Když to po 15 letech bylo neúnosné, šla jsem k lékaři, ten zjistil, že kyčel je v dezolátním stavu a dostala jsem ČID. Pokračovala jsem v práci v pekárně, za čas se přidal výhřez plotének - 7,5 a 3mm a kyčel bolela tak, že jsem musela začít používat francouzskou hůl. Paní doktorka na ortopedii udělala rentgen a po jeho výsledku se jednoznačně rozhodla pro endoprotézu. Chtěla mne zařadit mezi náhradníky, jelikož jich bylo mnoho, dala mi pevný termín. Po několikeré hospitalizaci v nemocnici mne odvezli do ambulance kvůli bolesti a začala jsem brát oxycontin. Mezitím se velmi zhoršil můj psychický stav a byla jsem několikrát na psychiatrii. Když se blížil termín mojí operace, šla jsem se na ortopedii domluvit na předoperačním vyšetření. Paní doktorka moji operaci zamítla s tím, že nejsem v dobrém psychickém stavu a že je možné, že bych nedostatečně rehabilitovala. Po letošním rentgenu dokonce přišla s tím, že operace není potřeba a tak si mě předávají s neuroložkou, která je toho názoru, že by byla třeba operace kyčle, kdežto ortopedka tvrdí, že by bylo třeba operovat páteř. Na bolest už jen málo zabírají opiáty a já jsem tak nešťastná, že už jsem přestala chodit k lékaři, protože nikdo nemá snahu řešit pro mne tak zoufalou situaci. Nedokáži pochopit, co vedlo ortopedku k popření dřívějšího rozhodnutí - i když už je kolem kyčle nekroza, tvrdí mi, že se stav zlepšil.
zobrazit odpověď na tuto otázku
18.5.2010
