Právní poradna pro pacienty

Dobrý den, hledal jsem dle návodu odpověď na můj dotaz ve starších dotazech, ale nalezl jsem pouze toto: http://www.ferovanemocnice.cz/pravni-poradna/prava-osob-s-dusevni-nemoci-30/n-nedobrovolna-ho-2107.html což ne zcela řeší můj konkrétní problém, ačkoliv je z položených dotazů mému případu nejpodobnější. Pokusím se krátce popsat svou osobní zkušenost s psychiatrickou léčebnou, a na závěr položím otázky, které k tomuto prosím zodpovědět. Nikdy jsem netrpěl žádnou duševní chorobou ani poruchou. V polovině listopadu jsem byl v noci přepaden a okraden o větší částku peněz, po úderu do hlavy jsem zůstal delší dobu v bezvědomí. Po procitnutí z bezvědomí jsem byl schopen sám si přivolat RZS, komunikovat s PČR i zdravotníky. V průběhu noci, od příjezdu RZS ve 2:00 hod, až do 6:00 hod, do kdy trvala nezbytná vyšetření, kterými jsem prošel po převezení RZS na Bulovku, jsem dle vyjádření zdravotníků a PČR do bezvědomí již neupadl, ačkoliv z průběhu té noci si dodnes pamatuji jen útržky. Od následujícího dne si již pamatuji vše. Na Bulovce jsem zůstal celý den, během kterého jsem nespal, z důvodu několika návštěv policie, která mne tam přišla vyslechnout, spal jsem až následující noc, a v dalším dni jsem absolvoval ještě vyšetření EEG. Součástí vyšetření je vystavení zraku zábleskům stroboskopu, po jehož zkončení jsem asi na hodinu pocítil úzkostné stavy, a něco přes hodinu trval stav, během kterého jsem věřil, že jsem cílem jakéhosi spiknutí, jehož cílem je moje likvidace. Paranoidnímu chování v této době napomáhaly mnou chybně dešifrované indicie, jako je prázdný pokoj po návratu z vyšetření (shodou okolností byli spolupacienti v době mého EEG vyšetření propuštěni), chyběly veškeré mé osobní věci, vč. notebooku, peněženky s doklady, a civilní oděv (sestra je schovala u sebe abych o ně během své nepřítomnosti nepřišel), a z přepadení jsem t aké telefonicky obvinil svoji ženu, která se bohužel stala mým terčem neprávem, z důvodu mého úsudku, že jako jediná věděla o tom, že mám toho dne u sebe větší finanční hotovost, a věděla že chodívám domu přes tmavý park, a to i v nočních hodinách, což vždy sama považovala za riskantní. Po cca 50 minutách má paranoidní nálada pominula, vrátilo se racionální uvažování. Kontaktoval jsem lékaře chirurgie, kterému jsem popsal svůj právě prožitý stav, a požádal jej o možnost konzultace s psychiatrem nebo psychologem. Rovněž jsem opět telefonoval manželce, které jsem se omluvil za předchozí telefonát, a vysvětlil jí stav, který jsem nečekaně prožil. Lékařem mi byla přislíbena schůzka s psychiatrem, a zároveň mi bylo oznámeno mé propuštění z péče lůžkové části chirurgie, pro dobrý zdravotní stav a pozitivní výsledky z vyšetření hlavy na RTG, CT a EEG. Poté jsem nastoupil do sanitky, která mě měla převézt na psychiatrické vyšetření, které jsem považoval jen za jakousi výstupní prohlídku před propuštěním. Domníval jsem se, že psychiatrie bude v areálu Bulovky, ale sanitka jela příliš dlouho, na mé dotazy kam jedeme mi řidič odpovídal jen tak, že tam již za 10 minut budeme. Vystoupil jsem před centrální příjmovou budovou psychiatrické léčebny v Bohnicích, tuto informaci jsem se ale dozvěděl až od bratra pomocí SMS večer na lůžkové části pavilonu 1 tohoto ústavu. Do budovy centrálního příjmu jsem vešel, aniž bych věděl, kam vstupuji. Během vyšetření lékařkou jsem popsal prožitou, cca hodinu trvající, příhodu na Bulovce, a lékařkou jsem byl dotázán, zda si myslím, že se nemůže stav vrátit, anebo zda bych nechtěl několik dní setrvat na lůžkové části „u nás“, abych vyloučil teoretickou možnost, že bych snad byl schopen třeba i nějakého útoku vedeného na mou ženu pod vlivem opakování takového vnímání reality. Toto řešení jsem považoval za zodpovědné, ačkoliv jeho příčiny jsem nepovažoval za reálné. Nicméně jsem (s vědomím, že tak činím dobrovolně) souhlasil s „několikadenní“ hospitalizací „tady u vás“. Následně jsem prožil několik dní stresu, neboť jsem byl převezen na pavilon č. 1, kde jsem byl zbaven osobních věcí, všech ostrých předmětů, a nebylo mi odpovídáno na dotazy, proč nemohu vyjít na zahradu, proč jsou vstupní dveře zamčeny, a co za diagnózy mají stanoveny mí spolupacienti, na kterých jsem viděl zřetelné známky duševních poruch. Během následných šesti dnů jsem postupně sbíral útržkovité informace, ze kterých jsem se postupně dozvěděl, že jsem umístěn jakožto nedobrovolně hospitalizovaný pacient v psychiatrické léčebně v Bohnicích, bez práva na vycházky mimo budovu, návštěvy mám povoleny jen v prostoru jídelny pavilonu. Denně jsem bral silně tlumící léky, od kterých jsem neznal jejich název. Jejich účinky jsem považoval za velmi silné, ale jejich užívání jsem se nemohl vyhnout, večer jsem byl s ostatními kontrolován prohlídkou úst, zda jsem tabletu skutečně spolkl. Informace jsem čerpal jen od těch spolupacientů, kteří byli natolik schopni odpovědi. Od nich jsem získal jen děsivé informace, které jsem neměl možnost konfrontovat s informacemi personálu, jelikož se mi žádných nedostávalo. Mými informacemi bylo, že musím jen spolupracovat, abych nebyl přeložen na oddělení pro neklidné, nespolupracující pacienty, kde je zacházení s nimi na úrovni, kterou jsem nehodlal absolvovat. Proto jsem zvažoval své odpovědi lékařům při několikaminutových ranních vizitách, taktizoval jsem, a poctivě polykal mě neznámé tablety. Po šesti dnech mi byla nabídnuta, výměnou za možnost vycházky mimo budovu pavilonu 1 v doprovodu příbuzného, možnost podepsat „dobrovolný vstup“. Tento jsem sice podepsal, avšak za dobrovolný jej nepovažuji. Kopii jsem neobržel, ale pamatuji si formuli, ve které jsem svým podpisem uznal, že jsem ochoten v zařízení nadále setrvat v režimu zúžení osobního kontatku s okolním světem. Po dalších šesti dnech mi byla tato hospitalizace ukončena, jako důvod mi byl lékařkou sdělen nedostatek volných lůžek na oddělení. Jakkoliv mohu souhlasit s diagnozou, která mi byla stanovena, i s následným opatřením, které mělo dle mého názoru především zajistit bezpečnost mé ženě, rozhodně nemohu souhlasit s postupem a metodami, kterými tohoto bylo dosaženo. V průběhu celé hospitalizace, a všech následujících dní, se mi ani jednou nedostavila paranoidní nálada, kterou jsem prožil onu jednu hodinu na lůžkové části oddělení chirurgie na Bulovce. K mým dotazům: V Bohnicích mne asi třetího dne navštívila paní, která se představila jako zaměstnanec soudu pro P8, vyptala se, zda jsem si vědom důvodů mé nedobrovolné hospitalizace, a oznámila mi, že toto předá soudu pro P8. Do dnešního dne (14 dní po zahájení hospitalizace) nemám žádné rozhodnutí soudu, které by potvrdilo nutnost mé nedobrovolné hospitalizace. Jsem připraven jednat o případném odškodnění. Během mé hospitalizace moje žena, která je v plném invalidním důchodu, musela zastoupit moji činnost v mé firmě (obor provádění staveb), na které nemá patřičné vzdělání. Mou pracovní neschopností samozřejmě došlo k ušlému zisku, navíc na poli podnikání znamenají Bohnice určité stigma, které se pokouším mezi obchodními partnery spíše tajit. Dotazy: 1) Kam se mohu obrátit se stížností na postup u mé nedobrovolné hospitalizace? 2)Kdy, a v jaké další případné lhůtě, je možno očekávat vyjádření soudu k nedobrovolné hospitalizaci? 3)Je možno rozporovat případné kladné vyjádření soudu? 4)Je rozhodnutí soudu platné, ačkoliv nebylo vydáno v sedmidenní lhůtě? 5)Mám nárok na odškodnění ve formách za ušlý zisk, a za případné snížení společenského uplatnění? Děkuji, s pozdravem Petr Hlaváč. PS: Na závěr bych rád vyzdvihl kvality ošetřujícího lékaře, s jehož přístupem jsem jako s jediným spokojen.