Právní poradna pro pacienty

Dobrý den,

chtěla bych vás požádat o radu, jak postupovat. Před třemi týdny mě odvezla záchranka za asistence policie z mého bytu, kde žiju se synem. Policii zavolala tchýně, kterou jsem zavolala, aby si odvedla z mého bytu svého syna, otce dítěte a který odmítal byt opustit. Místo, aby se sebrali a opustili můj byt, zavolala tchýně policii a oznámila jí, že jsem chtěla spáchat sebevraždu. Toto jsem rázně odmítla, bylo mi ale sděleno, že stačí dvě svědectví a já s nimi musím jít. Už takto byl na chodbě domu více než rozruch a tak jsem souhlasila s tím, že s nimi odejdu a že se věc později vysvětlí. Byl čtvrtek před Velikonočními svátky. Odvezli mě záchrankou na uzavřené oddělení psychiatrické kliniky. Tam mě vyslechl žurnální lékař, kterému jsem se snažila vysvětlit, že jsem opravdu neměla v úmyslu žádnou sebevraždu spáchat. Podle něj jsem se ale asi příliš klepala /kdo by se ale po takové zkušenosti neklepal/, řekl, že jsem příliš rozrušená a odvedli mě na uzavřené oddělení, které se skládalo z jednoho pokoje pro pacienty, samotky a sesterny. Tam mi sestry sdělily, že se musím svléknou a odevzdat úplně všechny věci, které jsem měla u sebe. Verbálně jsem protestovala, tak mi vytrhly kabelku a umístily mě na samotku. Musela jsem se svléknout a obléknou do nemocničního pyžama. Přišel ten samý lékař a nařídil sestrám, aby mi píchly nějakou injekci. Připadala jsem si jako v Přeletu nad kukačím hnízdem. Většinu noci jsem probrečela na lůžku s kurty. Nikdo mi neřekl, co se děje s mým sedmiletým synem. Následující den mě propustili ze samotky a já mohla mezi ostatní pacienty. Bylo mi ale sděleno, že dokud nekývnu na dobrovolnou hospitalizaci, nesmím používat telefon. A to ani k tomu, abych se omluvila v zaměstnání.
Moje vedoucí v zaměstnání vyděsil fakt, že je můj telefon nedostupný a nechala mě hledat policií. Tam jí bylo sděleno, že jsem na psychiatrii a že žiji.
Měla jsem povolené návštěvy rodiny, nemám ji však nijak velkou. Mám sestru a tátu. Oba velmi zaměstnané. Syn do nemocnice nemohl, protože mu ještě nebylo 15 let.Stížnost na postup lékařů jsem podala v první dnech přes svého otce. Bohužel jen na korespondenčním lístku, takže nemám žádné potvrzení.
Z práv a povinností pacientů jsem se dozvěděla pouze, že nedobrovolná hospitalizace se nazývá detence a že ji upravuje určítý zákon. Toť vše. Žádné další informace, bez telefonu, bez možnosti odejít, bez internetu.
Pět dnů přes Velikonoční svátky jsem tam visela ve "vzduchoprázdnu", bez informací, zbavena veškerých práv. Sázela jsem na to, že v úterý, tedy šestý den hospitalizace uvidím poprvé ošetřujícího lékaře. Lékařka si mě pozvala a já ji žádala opět o propuštění. Nejspíš se jí nezdál můj projev dostatčně klidný a tak s propuštěním nesouhlasila.
Sedmý den jsem kývla na dobrovolnou hospitalizaci z toho důvodu, že mi umožní použít telefon a já uslyším svého syna a pokusím se věc nějak vysvětlit v zaměstnání.
Z Usnesení, které jsem dostala při propuštění, jsem se dozvěděla, že moji nedobrovolnou hospitalizaci nemocnice soudu nahlásila až šestý den. Sedmý den řízení soud zastavil. Nikdo mě nekontaktoval.
Na psychiatrii jsem strávila 14 dnů. Celou dobu pod silnými psychiatrickými léky. Odcházela jsem s medikací 8 léků denně. Jen "na hlavu", kterou mám v pořádku. 
A výsledek? Ředitelka instituce, ve které pracuji si mě zavolala s tím, že má strach, aby incident nepoškodil dobré jméno celé instituce. Nejspíš tedy přijdu o zaměstnání. Majitel bytu, který mám pronajatý, prostě nájemníka, za kterým jezdí policie nechce. Můj syn má o mě takový strach, že ho musím při usínání držet za ruku. Navíc nemocnice kontaktovala OSPOD, o čemž jsem se dozvěděla až při včerejší návštěvě dětské lékařky. A léky mají vedlejší účinky.
Cítím se víc než poškozená. Nerozumím tomu, že si mě můžou jen tak zavřít, odříznout od světa a zničit mi život a to i když jsem nic neprovedla. Nevím, jestli mám podat trestní oznámení, na koho a kam. Předem mnohokrát děkuji za jakoukoliv radu.