Právní poradna pro pacienty
dotaz do poradny můžete vložit zdeDotaz:
Nedobrovolná hospitalizace - nedodržení lhůty soudem
Dobrý den,
rád bych se zeptal na správný postup v situaci, kdy je pacient nedobrovolně hospitalizován na psychiatrii a soud do 7 dnů nevydá rozhodnutí o přípustnosti převzetí pacienta do péče bez jeho souhlasu. Musí zdravotnické zařízení v takovém případě pacienta propustit (nemá totiž rozhodnutí soudu, které by jeho počínání schvalovalo) nebo má postupovat jinak? Leží v tomto případě odpovědnost pouze na soudu nebo též na zdravotnickém zařízení? Děkuji za odpověď.
petrtoma
Odpověď:
Dobrý den,
jak plyne z Vašeho dotazu, jedná se o případ, ve kterém fakticky nebylo rozhodnuto soudem ve lhůtě 7 dnů. Dotaz je vskutku zajímavý a vypichuje situaci, která není v našem právním řádu doslovně řešena.
Postup pří nedobrovolné hospitalizaci je upraven jak na úrovní ústavní (v Listině základním práv a svobod), tak na úrovni zákonné (Občanský soudní řád). Oba tyto předpisy však shodně uvádějí, že opatření, kterým je osoba převzata nebo držena v ústavní zdravotnické péči bez svého souhlasu musí být do 24 hodin oznámeno soudu, který o tomto umístění rozhodne do 7 dnů. Dále však mlčí o dalším postupu v případě, že se tak v této lhůtě nestane. Skoro to až vypadá, jako by ústavodárci a zákonodárci ani nepočítali s možností, že k podobnému scénáři dojde, a popravdě ani my jsme nikdy nenarazili na případ, který by se vyvíjel tímto způsobem, tedy ve kterém by soud včas nerozhodl.
Zaprvé je třeba poznamenat, že poté, co je pacient nedobrovolně umístěn do ústavu a toto umístění oznámeno příslušnému soudu, má tento ústav právo pacienta kdykoliv propustit, pokud s tímto krokem koresponduje jeho zdravotní stav. Samotné rozhodnutí soudu, o kterém hovoříme, slouží jen ke zhodnocení, zda byla nedobrovolná hospitalizace provedena legálním způsobem. A slouží tedy jako jakési schválení takového postupu. Neznamená však, že až do jeho vydání musí ústa hospitalizovaného pacienta také držet.
Stojíme tak před situací, kdy soud z nějakého důvodu mlčí, a zdravotní stav pacienta nedovoluje, aby byl propuštěn, a naopak vyžaduje jeho další setrvání v ústavu. Ústavní pořádek a zákony, jež tento moment neupravují. Odborné komentáře k zákonům k nečinnosti soudu, která znamená promeškání lhůty, poznamenávají pouze to, že: "Nedodržení sedmidenní lhůty pro rozhodnutí však bez dalšího neznamená nezákonnost tohoto rozhodnutí". Z toho by bylo možné dovozovat, že zdravotnickému zařízení a priori nevzniká povinnost dotyčného propustit. Tato povinnost ústavu by tak vznikala až při soudním rozhodnutí, které prohlásí internaci pacienta za protiprávní.
Samozřejmě, že i přesto nemůže stav, kdy soud nerozhodl a vzetí pacienta do léčebny tedy nebylo "posvěceno", trvat věčně. Jsme názoru, že daný ústav by měl v tomto případě opakovaně oznámit soudu převzetí osoby, a případně podat stížnost pro průtahy (či jinak se aktivně zajímat o postup ve věci). Podotýkáme, že doposud jsme se v praxi nesetkali s případem, kdy by k tomuto došlo, a není tak možno opřít výše či níže uvedené názory např. o předešlá soudní rozhodnutí.
Zajímavé je porovnání právního institutu nedobrovolné hospitalizace s institutem zadržení osoby podezřelé z trestného činu, které se nabízí už z toho důvodu, že jej upravuje stejný článek Listiny základních práv a svobod. V případě tohoto zadržení musí být podezřelý, v případě nedodržení stanovené lhůty pro uvalení vazby, bez dalšího propuštěn na svobodu. Dle našeho názoru však není možné řešit váš dotaz analogicky pomocí tohoto institutu, neboť zadržení možného pachatele trestného činu a nedobrovolná hospitalizace duševně nemocné osoby slouží k výrazně odlišným účelům a např. nutnost propustit osobu, která je ve špatném zdravotním stavu, by byla značně kontraproduktivní.
Druhým problémem je otázka odpovědnosti. Na koho padá, když je soudem rozhodnuto o protiprávnosti nedobrovolné hospitalizace pacienta? Tato otázka vyvstává ve chvíli, kdy je pacientem, jež byl nedobrovolně hospitalizován, nárokováno přiměřené zadostiučinění za vzniklý zásah do osobnostních práv, provedený jeho hospitalizací, dle ustanovení občanského zákoníku. Byla-li tato hospitalizace v souladu se všemi právními předpisy, toto právo pacientovi nevzniká. V případě, že bylo soudem v první instanci či na základě odvolání prohlášeno umístění pacienta do ústavu za protiprávní, vzniká odpovědnost za toto umístění státu, u kterého se bude poškozený také domáhat náhrady škody. Odpovědnost se tak nedělí mezi soud a ústav. V případě průtahů spojených se soudním rozhodnutím tak maximálně vznikne poškozenému právo na vyšší odškodné.
Jak jsme již zmínili, otázka je to velmi zajímavá, pokud se s takovým jednáním v praxi setkáváte, napište nám o tom blíže.
Vaše Férová nemocnice
Odpověď byla zpracována ve spolupráci s Centrem advokacie duševně postižených (MDAC)
16.8.2011