16.6.2018Právní rádce pro pozůstalé 1. díl

Advokátní kancelář Davida Zahumenského vydala právní manuál pro pozůstalé. V následujících týdnech ho na stránkách Férové nemocnice formou aktualit zveřejníme. Celý manuál si můžete přečíst ZDE. Tento díl se zaměřuje na informace ze zdravotnické dokumentace, na něž mají pozůstalí nárok.

 

 

Zároveň však lze skrze tyto odpovědi, a tedy seznámení se s okolnostmi úmrtí, dospět k závěru, zda je za dané úmrtí někdo odpovědný (tedy např. že k němu došlo v důsledku něčího pochybení, nebo snad dokonce úmyslu), a k závěru, zda je možno domáhat se u této osoby náhrady újmy, která pozůstalým spolu s úmrtím blízkého člověka vznikla. K zodpovězení otázek spojených s úmrtím je potřeba získat relevantní informace, přičemž způsobů, jak se jich domoci, je celá řada, v závislosti na konkrétních okolnostech, za nichž smrt nastala.

Právě proto je důležité zodpovědět hned v této v úvodu několik otázek, a to zejména:

Zřejmě nejčastějším zdrojem informací vedoucích ke zjištění příčiny smrti a okolností, při nichž k ní došlo, bývá zdravotnická dokumentace vedená o osobě zemřelého (občas hovorově označována coby „zdravotní karta“ apod.). Za tímto stavem stojí jednak skutečnost, že k velké části úmrtí považovaných za sporná dochází ve zdravotnických zařízeních nebo obecně v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb, a dále fakt, že zdravotnická dokumentace (či komunikace s lékařem) může obecně obsahovat hodnotné informace o zdravotním stavu zemřelého.

 

Vedení zdravotnické dokumentace obecně, a tedy i přístup k ní, je upraveno především v zákoně o zdravotních službách[1] (vybrané detaily o jejím obsahu pak plynou z vyhlášky o zdravotnické dokumentaci[2] a na různé aspekty pak dopadá celá řada speciálních předpisů). Zdravotnickou dokumentaci jsou povinni vést všichni poskytovatelé zdravotních služeb, tedy od praktických lékařů či dentistů provozujících malé ordinace přes specializovaná zdravotnická pracoviště až po velké nemocnice, a to v rozsahu, jenž odpovídá jejich podílu na poskytování zdravotních služeb. V praxi tedy není zdravotnická dokumentace vedena např. pouze u registrujícího praktického lékaře, nýbrž u každého poskytovatele zdravotních služeb, kterého zemřelý navštívil, a u nějž mu byly nějaké zdravotní služby poskytovány (včetně prostého vyšetření).

 

Zdravotnická dokumentace ze zákona obsahuje (mimo identifikační údaje pacienta a poskytovatele zdravotních služeb) především:

 

Ve zdravotnické dokumentaci je tedy obsažen popis zdravotního stavu pacienta a eventuálně jeho rodiny (a historie tohoto stavu), vývoj tohoto zdravotního stavu v době, kdy byly pacientovi poskytovány zdravotní služby, a dále informace o poskytování veškerých zdravotních služeb, které byly pacientovi (u daného poskytovatele zdravotních služeb) poskytovány, a o jejich průběhu. S ohledem na tento rozsah skutečností, které jsou v ní zaznamenávány, je zdravotnická dokumentace velmi hodnotným a často nedocenitelným zdrojem informací při hledání příčiny zdravotní újmy pacienta, anebo dokonce jeho smrti.

 

Ruku v ruce s podrobností informací, které jsou ve zdravotnické dokumentaci zaznamenávány, kráčí také její rozsah, jenž je mnohdy značný. Např. v případě hospitalizace pacienta jsou to často desítky stran obsahující několikrát denně doplňované údaje z jeho vyšetření a pozorování. V jednotlivých zápisech se laická osoba rovněž (s ohledem na odbornou terminologii) většinou velmi obtížně orientuje, a proto je pro detailní seznámení s jejím obsahem často nutno vyhledat lékaře či přímo soudního znalce.

 

Součástí zdravotnické dokumentace je mj. také list o prohlídce zemřelého a průvodní list k pitvě a pitevní protokol.

 

Ještě se hodí poznamenat, že zákon o zdravotních službách výslovně stanovuje, že zdravotnická dokumentace, včetně jejích samostatných součástí, musí být vedena průkazně, pravdivě, čitelně a musí být průběžně doplňována. V praxi lze bohužel narazit na případy, kdy zdravotnická dokumentace v souladu s těmito povinnostmi vedena není, např. je nekompletní, nečitelná, nebo dokonce zcela schází. Pokud v takovém případě probíhá spor o náhradu újmy způsobené úmrtím zemřelého, v němž je žalovaný poskytovatel zdravotních služeb, je zpravidla na tomto poskytovateli, aby prokázal, že jeho postup při poskytování zdravotních služeb byl správný.

 

 

Otázka vymezení osob oprávněných k přístupu do zdravotnické dokumentace je obsažena především v § 33 a § 65 zákona o zdravotních službách.

 

Za života zemřelého (pacienta) má do zdravotnické dokumentace a obecně k informacím o zdravotním stavu v prvé řadě přístup on sám a dále osoby, které jím byly přímo určeny a do této dokumentace zaznamenány; v případě nezletilého nebo osoby s omezenou svéprávností také jeho zákonný zástupce nebo opatrovník (dále také pěstoun či jiná pečující osoba, pokud již nespadají do předcházejícího výčtu). V situaci, kdy je pacient např. v bezvědomí (případně jeho zdravotní stav jinak vylučuje komunikaci), mohou bez výslovného určení do zdravotnické dokumentace nahlížet a informace o zdravotním stavu získávat tzv. osoby blízké (viz níže).

 

Poznámka o výslovném určení, které osoby mohou za života pacienta nahlížet do jeho zdravotnické dokumentace, je zaznamenána v konkrétní zdravotnické dokumentaci. Z logiky věci se tak vždy vztahuje pouze ke konkrétnímu poskytovateli zdravotních služeb, který je o tomto přání pacienta uvědomen. Ostatní poskytovatelé se o ní nemají jak dozvědět, jelikož neexistuje jednotný systém sdílení obdobných informací. Pokud je tedy dán úmysl umožnit určitým osobám volný náhled do zdravotnické dokumentace „plošně“, musí být toto prohlášení vykonáno zvlášť u každého poskytovatele, u kterého je zdravotnická dokumentace o pacientovi vedena. Jak je patrno níže, toto určení má zásadní dopad na šíři přístupu do zdravotnické dokumentace po smrti pacienta.

 

Po smrti můžou do zdravotnické dokumentace zemřelého nahlížet (včetně informací o výsledku pitvy, byla li provedena) opět osoby, které byly za jeho života výslovně v této dokumentaci určeny, a potom osoby blízké zemřelému (ty zvláštní určení nepotřebují). Dále pak má stejné oprávnění zákonný zástupce zemřelého, jeho opatrovník, pěstoun nebo jiná pečující osoba (pokud zároveň nespadají do předcházejícího výčtu).

 

Pojmem „osoba blízká“ není myšlen libovolný člověk, nýbrž tento pojem má naopak konkrétní právní význam.

 

Občanský zákoník[3] mezi osoby blízké obecně řadí všechny příbuzné v řadě přímé (rodiče, prarodiče, děti apod.), sourozence, manžela nebo partnera podle jiného zákona upravujícího registrované partnerství[4] a dále jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném, pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní.[5]

 

Poslední v pořadí (obecně) definovaná skupina osob, které bývají považovány za osoby blízké, dopadá na neformální mezilidské vztahy. V praxi do ní spadají především rodinní příslušníci z tzv. širší rodiny (strýc, teta, neteř, synovec apod.), druh či družka, se kterou zemřelá osoba nevstoupila do oficiálního svazku, a teoreticky také velmi blízcí přátelé, pokud lze jejich vztah k zemřelé osobě hodnotit jako dostatečně intenzivní. Na rozdíl od výslovně uvedených příbuzných v řadě přímé – sourozence, manžela a partnera (u nichž blízký vztah k zemřelé osobě vyplývá ze zákona) – je však u těchto „zbylých osob blízkých“ nutno posoudit, zda jejich vztah k zemřelé osobě byl skutečně natolik intenzivní, že by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Jestliže takováto intenzita vztahu (citová blízkost) nebude shledána, nebude možno konstatovat, že se o osobu blízkou jedná.

 

Osoby spadající do této „zbytkové“ skupiny (na rozdíl od osob v zákoně uvedených výslovně) musí intenzitu vztahu k zemřelé osobě obsáhleji tvrdit, tedy tento vztah a jeho hloubku popsat a dále tato svá tvrzení prokázat.

 

Co se týče prokazování, v tomto směru nejsou kladeny žádné meze, a tak coby důkaz může posloužit svědecká výpověď někoho ze společných známých, listiny, z jejichž obsahu lze dovodit charakter daného vztahu, společné fotografie či jiné záznamy, z nichž lze dovodit (a doložit) existenci blízkého vztahu, a dále prakticky cokoliv, co může posloužit obdobně (je li to účelné).

 

Za svého života může pacient výše popsaný rozsah přístupu do „své“ zdravotnické dokumentace omezit tím, že určitým osobám sdělování informací o svém zdravotním stavu a nahlížení do zdravotnické dokumentace výslovně zakáže. Toto právo není nijak omezeno a zákaz může být klidně učiněn např. vůči všem blízkým osobám či jiné z osob výše zmíněných (a v zákoně o zdravotních službách uvedených), neboť přednost před textem zákona zde má svobodná vůle pacienta. Podobně jako v případě výslovného určení osob, které mohou být o jeho zdravotním stavu informovány a do dokumentace nahlížet (viz výše), je poznámka o tomto výslovném zákazu také zaznamenána v konkrétní zdravotnické dokumentaci, přičemž z logiky věci se vždy vztahuje pouze ke zdravotnické dokumentaci vedené u jednoho poskytovatele zdravotních služeb. Pokud tedy měl pacient v úmyslu učinit zákaz „plošně“, musel toto prohlášení vykonat zvlášť u každého poskytovatele, u kterého je o něm zdravotnická dokumentace vedena.

 

Tento zákaz platí i po smrti a nelze jej ze strany osob v něm uvedených bohužel nijak zvrátit (zákon v tomto respektuje svobodnou vůli zemřelého). Jedinou zákonnou výjimku z něj tvoří případy ochrany zdraví pozůstalých nebo jiných osob, tedy např. v případě, kdy k úmrtí došlo z důvodu závažné infekční nemoci, v nichž je možno i přes daný zákaz informovat ohrožené osoby v nezbytně nutném rozsahu a tím jim umožnit včas podstoupit efektivní léčbu.

 

Jak bylo nicméně uvedeno výše, zákaz poskytování informací o zdravotním stavu a nahlížení do zdravotnické dokumentace se vztahuje vždy pouze ke konkrétnímu poskytovateli zdravotních služeb, který je o něm uvědomen, a je tedy naděje, že zemřelý nebyl natolik důsledný, aby potřebné prohlášení vykonal na všech místech, kde mu byly poskytovány zdravotní služby, a tudíž také naděje, že i přes daný zákaz se po smrti podaří nějaké informace získat u poskytovatelů, u nichž pozůstalí zakázaný přístup nemají.

 

Pokud pozůstalý, který se domáhá přístupu do zdravotnické dokumentace, je k tomuto oprávněn ve smyslu výše obsáhle uvedených kritérií, je poskytovatel zdravotních služeb, který konkrétní zdravotnickou dokumentaci vede, povinen ji zpřístupnit.

 

Nad rámec uvedených je na základě výslovných zákonných výjimek umožněn přístup do zdravotnické dokumentace a k informacím o zdravotním stavu mnoha osobám od posudkových lékařů po veřejného ochránce práv, a to v rámci jejich činnosti (nicméně tato problematika již přesahuje zaměření manuálu).

 

 

Osoba oprávněná k přístupu do zdravotnické dokumentace do ní může v prvé řadě nahlížet, tedy studovat její text.

Tímto však rozsah jejích oprávnění nekončí.

 

V rámci přístupu do zdravotnické dokumentace může pozůstalý pořizovat vlastními prostředky výpisy z této dokumentace (dělat si poznámky o jejím obsahu) nebo přímo její kopie (což bývá v dnešní době realizováno nejčastěji prostřednictvím fotoaparátu nebo mobilního telefonu).

 

Pokud se pozůstalý rozhodne, že uvedené výpisy či kopie neprovede sám, může o pořízení kopie zdravotnické dokumentace nebo její části požádat poskytovatele zdravotních služeb (motivací může být např. ne vždy vysoká kvalita svépomocí pořizovaných fotokopií). Ten je povinen takové žádosti vyhovět a kopie v požadovaném rozsahu pozůstalému pořídit nejpozději do 30 dnů od požádání. V některých případech se může jevit účelnější pořízení výpisu ze zdravotnické dokumentace než kopírování jejích rozsáhlých pasáží. Výpis ze zdravotnické dokumentace je dokument uceleně shrnující obsah této dokumentace a všechny podstatné informace týkající se zdravotního stavu zemřelého (a poskytování zdravotních služeb jeho osobě), což se může hodit v případech, kdy je potřeba zjistit pouze některé konkrétní údaje. Pokud se nicméně pozůstalí domáhají kopií zdravotnické dokumentace na základě podezření, že k úmrtí zemřelého došlo právě v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb, rozhodně nedoporučujeme na toto nahrazení kopií pouhým výpisem přistoupit, neboť nelze vyloučit, že lékař provádějící výpis některé důležité informace zkreslí či „opomene“ uvést. Navíc pro účely náhrady újmy je vhodnější pracovat s  kompletním obsahem zdravotnické dokumentace, a nejen výňatky.

 

Pořízení výpisů nebo kopií poskytovatelem zdravotních služeb a jejich zaslání osobě, která je požadovala, je však možno zpoplatnit (viz níže).

 

 

Obecně jsou lékaři, a vůbec všichni zdravotničtí pracovníci, vázáni povinností zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o kterých se dozvěděli v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb. Tato povinnost nicméně není bezvýjimečná a mezi dalšími se nevztahuje ani na informace obsažené ve zdravotnické dokumentaci, ke kterým mají pozůstalí či jiné z výše uvedených osob volný přístup. Ostatně bylo by nelogické, kdyby mohli pozůstalí na straně jedné získat informace nahlížením do zdravotnické dokumentace a na straně druhé by jim tytéž informace nemohly být sděleny přímo lékařem.

 

Není tedy dán žádný důvod k tomu, proč by nemohly být informace o zemřelém a jeho zdravotním stavu, ke kterým mají pozůstalí právo na přístup, sděleny přímo lékařem nebo proč by s ním nemohl být obsah zdravotnické dokumentace konzultován. Konkrétní ošetřující lékař však není povinen se nahlížení do zdravotnické dokumentace účastnit (dohled může vykonávat jiná poskytovatelem pověřená osoba).

 

 

Nahlížení do zdravotnické dokumentace probíhá ve zdravotnickém zařízení provozovaném poskytovatelem zdravotních služeb, který ji vede. Může se tak dít ve specializované místnosti (v případě nemocnic nebo jiných velkých zdravotnických zařízeních) či přímo v ordinaci (v případě menších poskytovatelů zdravotních služeb), přičemž konkrétní způsob organizace záleží na poskytovateli zdravotních služeb.

 

Bez ohledu na velikost poskytovatele zdravotních služeb a další okolnosti zákon o zdravotních službách výslovně uvádí, že nahlížení do zdravotnické dokumentace nesmí narušit poskytování zdravotních služeb. To v praxi znamená, že sice je poskytovatel zdravotních služeb povinen oprávněné osobě přístup do zdravotnické dokumentace umožnit, nicméně kdy a v jakém rozsahu závisí na objektivních okolnostech vyplývajících z požadavků na poskytování zdravotních služeb jiným osobám. Stěží si lze představit situaci, kdy bude schopen praktický lékař umožnit ihned rozsáhlé nahlížení do zdravotnické dokumentace, když má v dané chvíli čekárnu plnou nemocných lidí; stejně tak není zpravidla možno očekávat okamžité zpřístupnění zdravotnické dokumentace v nemocnici, pokud se např. nachází většina zdravotnických pracovníků příslušného oddělení na operačním sále.

 

Tato situace může být řešena různě, ať už stanovením konkrétních hodin, v nichž mohou oprávněné osoby do zdravotnické dokumentace nahlížet, nebo jejím zpřístupněním pouze po předcházející dohodě na konkrétním termínu (je tedy potřeba konkrétně se na režim panující u konkrétního poskytovatele informovat).

 

K tomu je důležité podotknout, že nahlížení do zdravotnické dokumentace je možno realizovat pouze za přítomnosti zaměstnance pověřeného poskytovatelem zdravotních služeb, jehož úkolem je dohlížet na to, aby při něm nedošlo např. k poškození jednotlivých částí dokumentace či jiným excesům.

 

Mimo komplikace spočívající ve výše zmíněné možnosti zaneprázdnění poskytovatele zdravotních služeb může být přístup do zdravotnické dokumentace tzv. „na počkání“ znemožněn jinými objektivními okolnostmi, a to např. skutečností, že ta je u daného poskytovatele archivována centrálně, a nikoliv na konkrétním pracovišti, přičemž její příprava k nahlížení si vyžádá určitý čas (toto může nastat např. u velkých nemocnic), nebo dále se může k nahlížení sejít v jeden okamžik tolik osob, že nebude z kapacitních důvodů možno všem vyhovět.

 

Vždy tedy doporučujeme předem záměr dostavit se k nahlížení do zdravotnické dokumentace poskytovateli zdravotních služeb ohlásit a dohodnout se na datu a čase, v němž toto nahlížení proběhne, a případně také na jeho rozsahu (zda bude studována kompletní dokumentace, nebo jen její část, např. za určité období.). Když tak pozůstalí učiní, mají daleko větší šanci, že nahlížení proběhne bez komplikací.

 

Osobě, která zdravotnickou dokumentaci studuje, by měl být poskytnut dostatečný čas k tomu, aby z ní zjistila kýžené informace. Pokud tedy výše zmíněné objektivní podmínky toto neumožňují v rámci jednoho uceleného nahlížení, je povinností poskytovatele zdravotních služeb umožnit pozůstalému v tomto nahlížení pokračovat, jakmile objektivní překážky odpadnou. Rozhodně by pak nemělo být argumentu narušení poskytování zdravotních služeb účelově zneužíváno ve snaze zabránit pozůstalým v přístupu k informacím o zdravotním stavu zemřelého.

 

Jak bylo již výše zmíněno, existují případy, v nichž může poskytovatel zdravotních služeb některé činnosti s tímto spojené zpoplatnit. Zákon o zdravotních službách konkrétně stanoví, že pokud na žádost oprávněné osoby vytvoří výpis ze zdravotnické dokumentace anebo její kopie, může po této osobě požadovat úhradu ve výši, která nesmí přesáhnout náklady spojené s pořízením výpisu nebo náklady vynaložené na pořízení kopie zdravotnické dokumentace, a dále, jsou li tyto dokumenty posílány poštou, úhradu za jejich odeslání, a to ve výši, která nesmí přesáhnout náklady spojené s jejich odesláním.

 

Stanovení nákladů spojených s eventuálním odesláním dokumentů je jednoduché, jelikož vychází z ceníků provozovatele poštovních služeb. Náklady na pořízení výpisu a kopií jsou (předem) stanovovány v ceníku konkrétního poskytovatele zdravotních služeb, přičemž by měly reflektovat reálné náklady (např. skutečnou cenu tisku).

 

Tento ceník pak musí být umístěn na místě veřejně přístupném pacientům, což může být splněno jeho vyvěšením v čekárně, nicméně stále častěji se ceník spolu s jinými informacemi objevuje na internetových stránkách poskytovatelů zdravotních služeb.

 

Mezi náklady na pořízení výpisu ze zdravotnické dokumentace nebo jejích kopií nespadají pouze náklady vynaložené na jejich tisk, nýbrž je možno mezi ně zařadit také náklady reflektující čas lékaře či jiného zdravotnického pracovníka účelně vynaložený na jejich vyhotovení. Rovněž tyto částky a případně způsob jejich výpočtu musí být uvedeny v ceníku poskytovatele zdravotních služeb.

 

Ačkoliv ze zákona již výslovně nevyplývá, že by bylo zakázáno zaplacením uvedené úhrady podmínit poskytnutí výpisu nebo kopie (tedy vydat je až poté, co bude částka zaplacena), jsme toho názoru, že takový postup by byl protiprávní. Tento postup by odporoval bezvýjimečné povinnosti poskytnout tyto dokumenty v třicetidenní lhůtě, jež byla uvedena výše, přičemž, pokud by zákonodárce zamýšlel existenci možnosti poskytovatele podmínit poskytnutí výpisu ze zdravotnické dokumentace nebo její kopie úhradou nákladů jejich vytvoření, zajisté by to bylo v zákoně o zdravotních službách výslovně uvedeno (jako je tomu např. v zákoně o svobodném přístupu k informacím[6]). V praxi by tedy mělo být postupováno tak, že poskytovatel zdravotních služeb předá či zašle pozůstalému požadované dokumenty a následně (nebo současně) jej požádá o uhrazení vyčíslené částky.

 

Bohužel v praxi se vyskytují případy, kdy poskytovatelé zdravotních služeb (především větší nemocnice či psychiatrické léčebny) ve svém ceníku uvádějí platby nejen za výše uvedené účelně vynaložené náklady, ale rovněž za samotné nahlížení, a to formou paušální částky za určité časové období (např. za každou započatou čtvrthodinu). Takováto platba podle nás nemá oporu v zákoně, kterýžto situace, v nichž je umožněno ve spojení s přístupem do zdravotnické dokumentace určitou úhradu účtovat, vyjmenovává taxativně (uzavřeným výčtem) a další nepřipouští, a poskytovatelé zdravotních služeb tedy nejsou oprávněni ji vybírat.

 

Více o přístupu k informacím a dalších právních otázkách spojených s úmrtím blízké osoby se dočtete v manuálu advokátní kanceláře Davida Zahumenského,  který je ke stažení zdarma k dispozici ZDE.