6.3.2009Italský případ – právo osoby v komatu na odpojení od přístrojů
Není to ani měsíc, co definitivně zemřela Italka Eluana Englaro, která byla po 17 letech komatu odpojena od vyživovacího přístroje. Tento případ vyvolal velkou veřejnou diskuzi a pozornosti se mu dostalo i v českých médiích. Emotivní a vyostřená diskuze se odehrává mezi dvěma názorovými tábory o to, zda se jde o osvobozeni ženy, která už je stejně fakticky mrtvá, od nedůstojného oddalování smrti, nebo zda jde o neomluvitelnou vraždu živého člověka. Z právního pohledu zní ale otázka jinak: jedná se o právo na odmítnutí zdravotní péče ze strany Eluany. Dále se jedná hlavně o právo na respektování předem vysloveného přání.
V Itálii obdobně jako ve všech civilizovaných zemích včetně ČR má každý právo na odmítnutí zdravotní péče (až na vymezené výjimky). Přímo v italské ústavě se stanoví: „Nikdo nemůže být nucen k určité zdravotní péči, pokud to není stanoveno zákonem. Zákon nemůže v žádném případe překročit limity dané respektem k lidské bytosti.“ Z tohoto důvodu soudy po mnoha letech složitých procesů vyhověly rodině Eluany, dospěly totiž k závěru, že její vůle je odmítnutí umělé výživy. Nejvyšší kasační soud určil dvě podmínky nutné k tomu, aby bylo přerušeno umělé vyživování: nezvratitelný vegetativní stav osoby bez minimální možnosti navrácení vědomí a výslovné vyjádření takové vůle pacienta. Problematický však byl druhý požadavek - výslovné vyjádření Eluany o tom, že si nepřeje být uměle udržována při životě. Soud si v tomto případě vystačil se svědeckými výpověďmi jejích přátel a rodiny, které doložily, že dívka by si nepřála, aby byla její smrt oddalována umělým napojením výživu.
Sporný je právě způsob, jakým má být věrohodně doložena vůle pacienta, zda by tato vůle měla mít určitou formu a zda by měla být aktuální. Je nepochybné, že je rozdíl mezi tím, zda někdo svoje přání vyjádří notářským zápisem nebo zda mezi přáteli řekne „než bych zůstal ležet v komatu, radši bych zemřel“. Právě z tohoto důvodu někteří italští právníci rozhodnutí soudu zpochybňují. Podle nich by mělo být upraveno zákonem, jakým způsobem lze považovat předem vyslovené přání za platné. Takové přání by pak bylo nutné respektovat, i kdyby pacient neměl rodinu, která výkon takového přání právně prosadila jako v případě Eluany. Z mnoha návrhů zákonů o předem vysloveném přání (biologický testament) však v Itálii nebyl zatím přijat ani jeden.
Otázkou je, jak by případně byl obdobný případ posuzován v ČR. I u nás platí, že pacient má právo odmítnout lékařskou péči, avšak ani u nás není v zákoně upraven institut dříve vysloveného přání pacienta. Ten upravuje pouze Úmluva o biomedicíně ve smyslu, že takové přání má být respektováno, avšak je sporné, do jaké míry je takové ustanovení přímo použitelné. Zajímavé je ustanovení etického kodexu České lékařské komory: „Vůči neodvratitelné a bezprostředně očekávané smrti však nemá být cílem lékařova jednání prodlužovat život za každou cenu.“
