7.8.2017Eutanázie a asistovaná sebevražda - vývoj v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva poukazuje na nové, liberálnější pojetí

Právo na eutanázii a asistovanou sebevraždu je bezpochyby kontroverzním tématem, o čemž ostatně svědčí i fakt, ze se touto problematikou v minulosti několikrát zabýval i Evropský soud pro lidská práva (dále pouze „ESLP“).

ESLP je orgánem Rady Evropy a slouží k zajištění plnění závazků vyplývajících z Úmluvy o ochraně lidských práv (dále pouze „Úmluva“). V praxi to znamená, že pokud se občan členského státu domnívá, že bylo porušeno jeho právo zaručené Úmluvou a vyčerpal již všechny instance vnitrostátního soudnictví, může se svým nárokem obrátit na ESLP. Konečným rozhodnutím, které ESLP v dané věci vydá, se pak členské státy musí řídit.

Názor ESLP prošel v oblasti eutanazie a asistované sebevraždy v posledních letech vývojem, který směřuje k většímu důrazu na autonomii vůle jedince. Předchozí praxe soudu přitom dávala přednost ochraně života, a to za jakoukoli cenu.

ESLP shledal, že právo na eutanazii či asistovanou sebevraždu vyplývá z Úmluvy, konkrétně z čl. 8, který zakotvuje právo na soukromý a rodinný život. K tomuto progresivnímu rozšíření čl. 8 Úmluvy dospěl v rozhodnutí Gross v. Švýcarsko z roku 2013. Nicméně je nutné podotknout, že v daném rozhodnutí ESLP zdůraznil také riziko zneužití přístupu k asistované sebevraždě.

Pojetí práva na eutanázii a asistovanou sebevraždu jakožto součásti práva na soukromý a rodinný život ESLP judikoval také v případě Haas v. Švýcarsko. Jako podmínku podřazení práva na eutanázii a asistovanou sebevraždu pod čl. 8 Úmluvy však uvedl nutnost plně zachovaných rozhodovacích schopností jednotlivce.

Další krok liberálním směrem v oblasti asistované sebevraždy učinil ESLP v případě Koch v. Německo, kdy vyslovil, že ač stát nemá povinnost legalizovat eutanazii či asistovanou sebevraždu, je jeho povinností tuto skutečnost řádně odůvodnit.

V nejnovějším rozhodnuti zabývajícím se danou problematikou, Lambert a další v. Francie z roku 2015 pak ESLP judikoval, že ukončení vyživování není považováno za úmyslné zbavení života ve smyslu čl. 2 Úmluvy (právo na život)[1] a zároveň uvedl, že v rozhodnutí o ukončení výživy požívají státy prostoru pro uvážení, a je tedy zcela na státní legislativě, zda problematiku upraví, či nikoli.

Vzhledem ke specifičnosti jednotlivých případů nelze s určitostí vyvodit jednotný pohled ESLP na danou problematiku. Lze však konstatovat, že  se výklad práva na eutanázii a asistovanou sebevraždu liberalizuje, což je náznakem toho, že ESLP začíná považovat kvalitu života za vyšší hodnotu než ochranu života jako takového.