V oblasti sebevraždy se judikatura soudu vyvinula v konstatování, že každý jedinec má právo spáchat sebevraždu, když žádný smluvní stát sebevraždu nezakazuje a co není zákonem zakázáno, je dovoleno.
V případě Pretty v. Spojené království soud stanovil, že z práva na život ve smyslu čl. 2 Úmluvy nelze vyvozovat právo na smrt, neboť v sobě nezahrnuje tento negativní aspekt. Nicméně, soud také konstatoval, že nedokáže vyloučit, že nedošlo k zásahu do stěžovatelčina práva na respektování soukromého a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy. V tomto místě soud prakticky potvrdil, že rozhodnutí jednotlivce, kdy a jak zemře, je možno podřadit pod rozsah čl. 8 Úmluvy. Z toho vyplývá, že každý zásah do tohoto práva ze strany státu musí být nezbytný, důvodný a přiměřený. V praxi to znamená, že zásah do práva na respektování soukromého a rodinného života bývá odůvodňován ochranou veřejného zdraví a bezpečnosti. Hlavní přínos rozhodnutí tkví tedy v tom, že soud uznal svobodu jednotlivce 44 v oblasti rozhodování o tom, kdy a jak zemře, jako spadající pod rozsah práva na respektování soukromého a rodinného života dle čl. 8 Úmluvy.
V případě Haas v. Švýcarsko soud přešel od pojetí asistované sebevraždy jako součásti svobody rozhodování k přímému potvrzení existence práva na asistovanou sebevraždu, když konstatoval, že právo jednotlivce zvolit si, kdy a jakým způsobem zemře, je jedním z aspektů práva na respektování soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy, za podmínky, že má jednotlivec plně zachovány rozhodovací schopnosti
V případě Koch v. Německo byl učiněn další krok liberálním směrem v oblasti asistované sebevraždy. Tímto rozhodnutím soud vyslovil, že stát nemá povinnost zavést eutanazii či asistovanou sebevraždu, ale musí dokázat řádně odůvodnit, proč tak neučinil.
V případě Gross v. Švýcarsko vynesl sedmičlenný senát ESLP rozhodnutí, že došlo k porušení stěžovatelčina práva na respektování soukromého a rodinného života dle čl. 8 Úmluvy. Rozhodnutí bylo založeno zejména na skutečnosti, že vydání smrtící látky vychází z etických doporučení přijatých Švýcarskou akademií lékařských věd a tyto nesplňují formální požadavky zákona a vztahují se pouze na případy, kdy žadatel trpí smrtelnou chorobou. Soud tedy uzavřel, že ačkoli švýcarské právo umožňuje asistovanou sebevraždu, neposkytuje v této oblasti dostatečně jasné pokyny a tím porušuje čl. 8 Úmluvy. Vzhledem k úmrtí stěžovatelky však Švýcarsko nemuselo přijmout novou právní úpravu.
Nejčerstvější případ Lambert a další v. Francie se týkal problematiky odpojení od přístrojů – pasivní eutanazie. Francouzská Státní rada rozhodla o umožnění odpojení p. Lamberta od přístrojů a ESLP konstatoval, že provedení tohoto rozhodnutí nebude v rozporu s čl. 2 Úmluvy. V této souvislosti soud předložil úvahu, že účelem ukončení umělé výživy není usmrtit pacienta, nýbrž pouze ponechání volného prostoru samotné nemoci, která bude příčinou smrti. Soud tedy ukončení umělého vyživování nepovažuje za formu eutanazie, ale to nic nemění na skutečnosti, že rozhodnutím Lambert a další v. Francie byl učiněn další krok ve prospěch ochrany individuální autonomie v rozhodování o konci života.
