Regulační poplatky

 

Poplatky se hradí, jak stanovuje zákon o veřejném zdravotním pojištění, pouze za využití lékařské pohotovostní služby nebo pohotovostní služby v oboru zubního lékařství. Výše tohoto poplatku činí 90 Kč. 

Zákon také v §16a odst. 2 uvádí, kdo je od placení tohoto poplatku osvobozen. Jedná se například o osoby umístěné v zařízeních ústavní výchovy či v zařízeních poskytujících pobytové sociální služby, dále osoby pobírající pomoc v hmotné nouzi. Poplatek se ale také neplatí, pokud ošetřující lékař v rámci pohotovostní služby shledal, že stav pacienta vyžaduje hospitalizaci.

Dříve se vybíraly i poplatky za:

• návštěvu lékaře, pokud je během ní provedeno klinické vyšetření (tj. vyšetření, které je provedeno před léčebným úkonem, nebo za účelem kontroly průběhu nebo výsledku léčby) 30 Kč, stejná částka náleží praktickému lékaři, pokud navštíví pacienta doma,
• recept v lékárně (bez ohledu na počet předepsaných léků či jejich balení) 30 Kč,
• jeden den v nemocnici, léčebně, lázních nebo ozdravovně 100 Kč, tento poplatek platí i doprovod dítěte.

Tyto poplatky již lékaři nesmí vybírat!

 

 

Tuto otázku již Ústavní soud řešil. Ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/08 dospěl k závěru, že jejich zavedení je v souladu s ústavou. Podrobně rozebral čl. 31 Listiny základních práv a svobod a vzal v úvahu účel regulačních poplatků, totiž zajištění kvalitnější zdravotní péče, což jednoznačně přispívá k lepší realizaci zmíněného článku. Uvedl také, že „formalistické lpění na bezplatnosti lékařství pro jednotlivce v rozšiřujícím pojetí by mohlo spíše vést ke snížení úrovně bezplatné lékařské péče hrazené z veřejného pojištění v pravém slova smyslu pro všechny členy společnosti.“ S odvoláním se na svůj dřívější nález ze dne 4. června 2003 sp. zn. Pl. ÚS 14/02 citoval větu: „Zákaz přímé úhrady se tedy týká především samotného výkonu bezplatné zdravotní péče.“ Srovnal situaci s právem na bezplatné vzdělání (čl. 33 Listiny), které však nezavazuje stát k poskytnutí všeho, co s ním souvisí – jako jsou přezůvky, psací potřeby, aktovky atd. A proto podle něj „čl. 31 Listiny předpokládá, že zdravotní péče a zdravotní pomůcky budou hrazeny právě z veřejného zdravotního pojištění, nestanovuje však povinnost z veřejného pojištění hradit vše, co zdravotní péčí anebo zdravotní pomůckou není... Zdravotnické zařízení je jednak poskytovatelem zdravotní péče, jednak subjektem v systému zdravotnictví, který plní i funkce organizační, ekonomické, finanční, zaměstnavatelské, vědecko-výzkumné, osvětové atp.“ a regulační poplatky mu mají pomoci, aby se těchto dalších úkolů mohl zhostit lépe.

Je nutno dodat, že na tomto rozhodnutí se Ústavní soud usnesl nejtěsnější možnou většinou (8 soudců pro, 7 proti) a také odlišná stanoviska soudců, kteří s většinou nesouhlasili, obsahují řadu silných argumentů. Najít je můžeme v závěru výše zmíněného nálezu.

 

Podle vyjádření ministerstva zdravotnictví by tyto poplatky neměly v občanech vyvolávat dojem, že budou za zdravotní služby platit dvakrát. Měly by mít spíše jakýsi výchovný charakter a vést lidi k regulaci (snížení) v České republice vysoké spotřeby léků a návštěv lékaře. Tím se mají ušetřit prostředky veřejného zdravotního pojištění na to, co bude doopravdy potřeba (a zbytečně pořízené léky se nevyhodí), očekává se také zlepšení kvality zdravotních služeb, protože lékaři budou mít více času na jednotlivé pacienty. Odvody na zdravotní pojištění nepředstavují platbu za poskytnuté služby ani jejich předplácení, ale vyjádření solidarity s nemocnými, jejichž léčba je často velmi drahá, například jeden den na jednotce ARO může stát až statisíce korun.

 

Od všech regulačních poplatků jsou osvobozeny tyto skupiny lidí:

• děti v dětských domovech nebo školských zařízeních pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy,
• děti umístěné na základě rozhodnutí soudu v zařízeních pro děti vyžadující okamžitou pomoc,
• děti v pěstounské péči,
• občané, kterým soud nařídil ochrannou léčbu,
• občané, kteří se musí podřídit zvláštním opatřením z důvodu ochrany veřejného zdraví (sem patří podrobení se léčení infekčního léčení, například v případě syfilis, tuberkulózy, cholery; nařízená izolace ve zdravotnickém zařízení a nařízená karanténní opatření),
• osoby v hmotné nouzi (tedy takové, jejichž celkové sociální a majetkové poměry neumožňují uspokojování jejich základních potřeb, aniž by se tak stalo jejich zaviněním), které se prokáží o tom vydaným dokladem ne starším než 30 dnů,
• osoby umístěné k výkonu ústavní výchovy v domovech pro osoby se zdravotním postižením,
• obyvatelé ústavů a domovů pro seniory, kterým po uhrazení pobytu a stravy zůstane méně než 800 korun měsíčně,
• osoby, u kterých dochází k odběru tkání a orgánů podle transplantačního zákona (včetně předcházejícího posuzování zdravotní způsobilosti k tomuto odběru a následné dispenzární péče).

 

 

Obecně platí, že regulační poplatky se mohou vybírat jen za to, co stanoví zákon. Níže uvádíme seznam některých úkonů, za něž se regulační poplatky neplatí, avšak v praxi jsme se setkali s dotazy, zda tomu tak skutečně je:

• pobyt novorozeného dítěte v porodnici ode dne porodu do dne prvního propuštění ze zdravotnického zařízení,
• preventivní prohlídky,
• jakékoli návštěvy u lékaře, pokud jde o děti mladší 18 let,
• dispenzární péči poskytovanou dětem od jednoho roku věku, které jsou chronicky nemocné a ohrožené poruchami zdravotního stavu a těhotným ženám ode dne zjištění těhotenství,
• diagnostická a laboratorní vyšetření (např. odběry krve, rentgen),
• terapii a nácvik (např. rehabilitace, pravidelné návštěvy psychologa),
• telefonické konzultace,
• vypisování „papírů“ včetně receptu a práce sestry (převazy, odběr krve apod.),
• vyšetření lékařem transfuzní služby při odběru krve, plazmy nebo kostní dřeně,
• posuzování zdravotní způsobilosti k odběru orgánů, při odběru tkání a orgánů a při dispenzární péči po odběru tkání a orgánů,
• hemodialýzu,
• plně hrazené výkony a léky,
• poukaz na zdravotnické pomůcky (např. berle, ortézy) ani za jejich vyzvednutí,
• takzvanou jednodenní péči na lůžku (jde o případy, kdy pacient ráno přijde do nemocnice a po menší operaci, například žlučníku, jde zase domů).

 

 

Ano, jinak mu totiž hrozí pokuta až 1 000 000 Kč. Důvodem tohoto opatření je podle ministerstva zdravotnictví ochrana lékařů před nekalou konkurencí těch jejich kolegů, kteří by poplatky zásadně nevyžadovali, takže by se k nim pacienti „hrnuli“. Toto opatření se však netýká ojedinělého nevybrání poplatku (například pro náhodné opomenutí nebo odpor pacienta, který ale musí být ošetřen, protože jde o akutní případ).

 

Započitatelný doplatek, také označovaný jako ochranný limit je částka, do které se započítává doplatek za léky, které nejsou plně hrazeny ze zdravotního pojištění, a také uhrazené regulační poplatky. Zdravotní pojišťovna vede osobní účet pojištěnce zahrnující výdaje, které se započítávají do tohoto ochranného limitu.

Výši tohoto limitu upravuje zákon o veřejném zdravotním pojištění v §16b, tato výše činí:

• 2 500 Kč u dětí mladších 18 let a u pojištěnců starších 65 let
• 5 000 Kč u ostatních pojištěnců

Pokud celková částka uhrazená za regulační poplatky a doplatky za částečně hrazené léky, překročí v kalendářním roce stanovený limit, je zdravotní pojišťovna povinna uhradit pojištěnci částku, o kterou byl tento limit překročen. Více informací Vám poskytne Vaše zdravotní pojišťovna.

Pacient si čerpání limitu však může „ohlídat“ i sám – uschováváním dokladů o placení regulačních poplatků a sledováním svého osobního účtu, který mu pojišťovna vede. Pojišťovnu může pacient zažádat o poskytnutí výpisu z účtu.

 

Podrobné a přesné informace lze najít na webových stránkách Ministerstva zdravotnictví, kde je databáze léků včetně informací o jejich cenách, míře úhrady ze zdravotního pojištění a doplatcích. Je možné se podívat například na dostupné alternativy k danému léku a vybrat tu nejlevnější.

 

Veřejný ochránce práv kritizoval skutečnost, že od povinnosti platit regulační poplatek nejsou osvobozeni žadatelé o azyl. Ti se mohou dostat do situace, kdy jsou zcela bez možnosti legálního příjmu a osvobození od povinnosti platit regulační poplatek by tedy bylo na místě. Nepříznivý dopad může mít povinnost platit regulační poplatek také na některé další skupiny.

 

Dřívější praxi, kdy jednotlivé kraje zaváděly různá opatření, díky kterým lidé nemuseli platit regulační poplatky v krajských nemocnicích či lékárnách (pokud souhlasili s tím, že to za ně udělá kraj), Nejvyšší správní soud shledal nezákonnou a jako takovou ji odmítl. Ve svých rozhodnutích přitom konstatoval, že zdravotnické zařízení je povinno regulační poplatek vybrat ihned po skončení zdravotnického výkonu (obdobně v lékárně po předání léku) a pojištěnec nebo jeho zákonný zástupce je povinen regulační poplatek ihned zaplatit